Když se daří aneb Vánoce na blátě
Celý prosinec jsem dostávala krásné PF od přátel. Moře sněhu, vyblýskaní koníci. Tolik jsem se těšila na štědrý den, že vyfotím naše oře u vánočního stromku a hrdě odešlu originální PF. Jenže. Obleva rozspustila snížek, změnila ho v bahýnko, čemuž naši tři vepříci nemohli odolat. Letošní vánoční přání jsem tedy raději neposílala...
Od Mikuláše jsem neseděla v sedle, neboť mrzlo až praštělo a v mínus patnácti se mi koníky tahat ven nechtělo. Vyšlo mi to až v neděli před Silvestrem a trochu s napětím jsem očekávala, jestli nebudou oři moc bujní. Na Valovku lezli Dandy i Sony jak mátohy, dech popadali a tvářili se, že nastala jejich poslední hodinka. Ovšem na louce výrazně ožili a černý se po vlažném startu dostal do tempa, takže jsme uháněli tryskem, než mi ovšem vítr sfoukl klobouk. S uspokojením jsem sledovala, že nebyl problém stáhnout ho do kroku, i když byl dobře rozpumpovaný. To Sony si šel svoje tempo a vzdalující se Dandy mu žíly nijak nerval...
Natěšení jsme si s Poděsem vyjeli i o dva dny později. Pěkně přimrzlo a je fakž, že jsem měla čekat problémy. Jenže první cval u nádraží na Čubově byl v klidu, vzorně přebrodili i Bečvu, i když jim voda sahala až po břicha. Museli jsme je ale krotit, protože hoši vymýšleli samé ptákoviny, příležitostně se kousali do zadku, cvakali po sobě zuby a byli zkrátka přidrzlí. Nad školkou mi šel Dandy pěkně do ruk, ale nenechala jsem ho. Poděs mi cvakl foto, pak vyfotilá já jeho, ovšem Sonymu i jezdci chybí na fotce kus hlavy :-) Tak si pěkně sedím, sleduju Poděsa jak točí kolečka se Sonym, protože ten má roupy, když najednou hop a jsem ve vzduchu. Netuším, proč to udělal, možná od radosti, nebo z rozežranosti, prostě černý hodil takového kozla, že jsem se rázem ocitla metr před hruškou, tzn. dopadla jsem mu za krk. Díky Bohu, že jsem hrušku minula... Tohle ten darebák zřejmě nečekal, doposavad jsem všechny jeho vylomeniny useděla. Najednou jsem mu ale poskakovala jak pinpongový míček za krkem, udžet se tam nešlo, krk má úzký, za mnou hruška - takže zpátky taky ne, tak jsem nakonec skončila na zemi na pravém boku. Taky štěstí, protože v levé kapse jsem měla foťák. Z protějšího kopce nás sledovali pejskaři, myslím, že se docela bavili.
Vyskočila jsem na nohy a rozmýšlela se, co tomu zmetkovi udělám. Jenže on tam stál malý, ještě menší, úplně nejmenší na světě, ani nežral, jenom koukal, jak se hrabu ze země. Nevinnost sama. Malinko jsem ho švihla otěžemi, aby si jako nemyslel, a šup do sedla. Šel jak beránek, učiněná ovečka a byl klid. Pěkně jsme si zacválali nad Brodskou a točili to nad Babínek. Vymyslela jsem Dandošovi sladkou pomstu. Vyměnili jsme si s Poděsem koně...
Dostat se do Sonyho sedla byl trochu problém. Poděs mě musel tlačit ze zadu, ležela jsem doslova přehozená přes sedlo a děsně se řezala, protože jsem si připadala jak pytel zemáků. Nakonec se mi podařilo se tam posadit, třmeny samozřejmě metr pode mnou. Dandy vypadal pod Poděsem jak poník, no dostal o padesát kilo navíc, když mu mých šedesát nestačilo. Cesta zpátky byla srandovní, ale užili jsme si to všichni - Dandy makal, za to že mě sundal. - Poděs se konečně projel rychle - protože Dandy je benzíňák a Sony diesel - rozhýbat Sonyho znamená makat jak Bulhar a šlapat furt po plynu - no a já si lebedila a užívala naprosto volné otěže.