Eklerer aneb Přiběh výjimečného koně
Sen. Na Zemi není člověka, který by neměl nějaké přání nebo sen. Patřila jsem k těm milionům holčiček, co stávají u ohrad s koňmi a zasněně pozorují tato krásná zvířata. Mžourají do sluníčka a pod přivřenými víčky se rodí velké přání stát se jezdkyní a paní svého vlastního oře.
Nevynechala jsem jedinou příležitost, jak se dostat do blízkosti koňské hřívy. 
Když už jsem se ale přes mnohá kolečka hnoje a spoustu vyklepaných hřbílek vypracovala až do sedla, většinou jsem slyšela, že uteče ještě hodně vody, jestli se kdy vůbec vypracuji k umění vést koně. Trochu mě to mrzelo a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla ztuhlejší a neuvolněná.
S nesmírnou vděčností jsem děkovala své kamarádce Petře, která mi občas půjčila plňasku Kiži, jež už sice trávila čas v dostihovém důchodu, ale mladického elánu měla na rozdávání. Stěží jsem uměla vysedat, o cválání ani nemluvě, když se přiblížil velký okamžik naplnění mých dětských přání. Směla jsem se starat o vysloužilého dostihového koně mé mámy.
Eklerer. Jeho jméno mělo svého času na dostihových závodištích opravdový zvuk. Svalnatý ryzák s bílou lysinou patřil mezi koně, kterým se říká „srdcař.“ Své soupeře nechával několik vteřin po startu desítky délek za sebou, vítězil stylem start – cíl. Byl to vyhlášený puller, tedy kůň, který se nechce nechat vzít zpátky a běží naplno hned od startu. Jeho žokejové, mezi něž patřili Kameníček, Vávra, Andrés nebo třeba Línek, tvrdili, že je velmi těžce jezditelný. V tréninkové stáji ho jezdili jen pracovní jezdci s velkou silou, ženy neměly šanci ho udržet. Byl to bojovník a nevzdával se. Dvakrát měl namále, a to když prodělal operaci naprasklého střeva a operaci nohy, kterou si zranil. Veterináři se vsadili s naší nejlepší koňskou lékařkou paní Mezerovou, že už nikdy nebude běhat. Rok po prodělané operaci se vrátil na dostihovou dráhu a hned zvítězil.
Eklerer. Šeptala jsem si to jméno, když mi vložili vodítko do ruky, abych ho
poprvé mohla odvést do jeho nového výběhu k ostatním koním, se kterými měl ve svých dvanácti letech trávit zaslouženou penzi. Ještě včera trénoval na dostihovce u našeho nejlepšího trenéra Holčáka a dneska jsem jeho novou paní a snad v budoucnu i jezdkyní. Bylo mi jedno, co si o tom myslí ostatní. Těžko by někdo vsadil halíř na to, že Eklerera bude jezdit nezkušená holčina, když ho nedokázali udržet nejlepší žokejové. A naše začátky jim dávaly i za pravdu. Eklerer nečekal a dovlekl mě na vodítku až k výběhu. Jak ho chceš jezdit, když ho nemůžeš ani uvodit? Cítila jsem posměšné pohledy v zádech.
Nebylo to lehké. Měla jsem svého vysněného koně, ale nedalo se na něm jezdit. Vedoucí stáje bývala dřív pracovní jezdkyní, proto jsem ji poprosila, zda by ho alespoň ona mohla vzít na kolbiště vypohybovat. Převrácená hlava, tvrdý boj kdo s koho, neuměl snad ani klusat, cval, cval, cval. Byla jsem tak trochu nešťastná. Naštěstí přijel na návštěvu kamarád, který mi pověděl něco málo ze zásad Parelliho. Od té doby jsem se zavírala s Eklererem v ohradě a trávila s ním spoustu času na lonži i vodítku procházením základní abecedy. Jako s remontou. Světe div se. Po měsíci už jsem na něm jezdila do přírody. Krokem. Vůbec mi to nevadilo, sama jsem nebyla žádný extra jezdec, raději pomalu a opatrně. Eklerer v kroku nedělal žádné potíže, vyšlapoval si a byl docela v klidu.
Po měsíci krokování jsem přidala lehký klus. Zprvu trochu tahal, ale střídali jsme pozice, chvíli v čele lotu, chvíli uprostřed, někdy poslední, jindy úplně sami, až si zvykl a vůbec jsem ho nemusela držet. Za dva měsíce jsem si na něm poprvé i zacválala. To už jsem věděla, že pokud si ho nenápadně připravím, tedy centimetr po centimetru zkrátím otěž a pobídnu ho jen hlasem a ne nohama, zaskočí do příjemného pomalejšího cvalu. Těžko by mi někdo věřil, že jsem se učila cválat na Eklererovi. Ale bylo to tak. Na veškeré pomůcky holení reagoval přemrštěně, s adrenalinem a náznakem úprku, proto jsem ho ovládala jen hlasem a sedem. Vyhovovalo nám to. Pokud bych zkrátila normálně otěže, jako u ostatních koní, a udělala můstek, utekl by se mnou. Proto vše bylo pomaloučku, jemně. Jezdila jsem ho na malíčkách. 
Strávili jsme spolu neskonale mnoho nádherných chvil. Ta čest, že mě nosil na svých zádech a poslouchal mě doslova na slovo. Sama jsem byla několikrát svědkem, že když si na něj sedl muž, utekl s ním, ať byl sebesilnější. Prostě převrátil hlavu a běžel hlava nehlava. Mně to nikdy neudělal. Vzpomínám si na dvě krásné příhody.
Chystal se náš první Hubert a mělo se ho zúčastnit dvacet koní a jezdců. Všichni jsme si lámali hlavu, jak to Eklerer prostojí, když se ocitne uprostřed vyhecovaných kolegů. Nakonec napadl návrh, ať jedu jako liška vepředu. To ráno jsem byla hodně nervózní. Představa, že si Eklerer vzpomene po čtyřech měsících na dostihy, když za sebou ucítí adrenalin dvaceti koní, byla dost nepříjemná. Zatímco všichni leštili koně v boxech, vytáhla jsem svého ryzáka ven a šla s ním na louku. Zaplétala jsem mu hřívu a přitom mu vysvětlovala, že o nic nejde a taky mu tiše domlouvala, aby byl klidný a nedělal hlouposti. Zdálo se, že mě vůbec neposlouchá, uštipoval si trsy trávy a spokojeně je polykal.
Konečně zazněl pokyn, který nás zval do sedel. Eklerer a já jsme se dostavili do čela dlouhé řady koní. Jaké bylo mé překvapení, když jistě a spíš líně vykročil směrem na louku. Když jsme na ni po chvíli dorazili, strhl se obrovský povyk. Koně za námi se začali plašit, vyhazovat, nacválávat. Zkrátka cítili výjimečnost chvíle. Eklerer pode mnou byl ledově klidný. Musela jsem ho otočit směrem ke koním a udělat jedno kolečko, než se ostatní alespoň trochu seřadili a uklidnili. Když jsme naklusali, neměla jsem v ruce ani deko. Podržel mě a moc dobře to věděl.
Druhá chvíle, na kterou s ním nezapomenu, vyvstala na jedné vyjížďce uprostřed krásného dne. Cválali jsme do táhlého kopce a mně se zdálo, že jsme jedno tělo. Zatoužila jsem jet rychleji, nepřemýšlela jsem, koho mám pod sebou, jen jsem položila ruce na krk a zašeptala: „Jeď.“ To, co následovalo, jsem už nikdy nezažila. Kůň pode mnou se propadl o třicet centimetrů, jako by se zmenšil a natáhl. Vyrazil dopředu a svět se změnil v rozmazanou šmouhu. Nemohla jsem se nadechnout, jak rychle proudil vzduch kolem mých úst. Les před námi se bleskově blížil, a hlavou mi proletěla myšlenka, že ho nebudu moci zastavit. Zapískala jsem a vzala jemně za otěž, okamžitě přešel do klusu a poté do kroku. Ten pocit se nedá popsat. Jedním slovem nádhera.
Elerer mě nikdy neshodil ani mi jinak neublížil. Stalo se na první pohled nemožné, nezkušená a slabá holka se proháněla na vyhlášeném nezvladatelném koni. Někteří lidé tvrdí, že koně dostihy milují. Vím, že Eklerer mezi ně nepatřil. Byl šťastný ve stádu, na dlouhých projížďkách, když jsme si sem tam zacválali. Štěstí nám vydrželo dva roky, než se závisti podařilo nabrat na síle a oddělili nás. Jezdila ho jiná holka. Stačilo, když na něj sedla třikrát po sobě a byl to jiný kůň. Proti její „práci“ svědčily moje krvavé plyskýře mezi prsty, kterými vedly otěže. Když ho po dvou letech na odpočinku přihlásili do „sranda“ ukázkových závodů, byla moje práce s ním pryč. Nedokážu popsat tu lítost, když jsem ho viděla s pěnou u huby, jak se zašlapával, tančil na místě s převrácenou hlavou. Měl panický strach z biče. Stačilo mu ho ukázat a celý se zpotil. Eklerer neměl rád dostihy a já taky ne.
Eklerer. Když zavřu oči, vidím ho. Cítím neskonalou vděčnost, jakou cítí žák ke svému učiteli, který mu předal něco, co v žádné knize nenajde. A taky cítím smutek, protože odešel a jeho konec byl velmi smutný. Ale jsem si stoprocentně jistá, že se mnou strávil své nejhezčí dva roky v životě a mě dal víc, než si kdokoli umí představit. Ta hrubá jizva tam pořád je a zacelit mi ji z části pomohl až Dandy.
